Dvouletý projekt Daphne, který se zaměřoval na migrantky pracující v uzavřených prostředích, v listopadu končí. Při této příležitosti zpracovala analytička organizace Petra rozhovor s Michalem, který na celém projektu pracoval a který přibližuje svou práci s cílovou skupinou.

Petra: Koho máš na mysli, když mluvíš o skupinách, které pracují či žijí ve skrytých a obtížně dostupných prostředích, a proč se je La Strada snaží oslovit?

Michal: Jedná se například o ženy migrantky docházející do domácností anebo žijící přímo v těchto domácnostech za účelem úklidu a pomoci s dalšími domácími pracemi, hlídáním dětí, péčí o postižené a seniory a podobně. To je takový typický příklad skrytého a zároveň obtížně dostupného prostředí. Pak nás ovšem zajímají i prostředí, která sice nejsou skrytá, ale ani do nich není snadné se dostat - to mohou být například některé hotelové a wellness komplexy, masážní salony a podobně. Důvodem, proč se snažíme ženy pracující v těchto prostředích oslovit a nabídnout jim informace a kontakty je to, že často jde právě o migrantky, které bývají izolovány od vnějšího prostředí, neznají svá práva a nemají zde žádné sociální sítě, které by jim mohly pomoci v případě problémů. Práce v domácnosti má ještě jeden poměrně zásadní rizikový faktor, a to že na tento typ pracoviště nemůže za běžných okolností přijít ani kontrola inspekce práce. V tom jí brání ústavně zaručená nedotknutelnost obydlí.

Petra: Někdo by si mohl říct, že se přece jedná „jen“ o úklid nebo hlídání dětí doma, což vlastně není žádné pořádné zaměstnání. Kdo třeba tvrdí opak?

Michal: Tomuto problému se věnuje např. Mezinárodní organizace práce (ILO), která přijala v červnu 2011 dokument Úmluva o pracovnicích v cizích domácnostech. Tato úmluva by měla zajistit domácím pracovnicím férové pracovní podmínky právě s ohledem na specifika této profese. Česká vláda však tento dokument odmítla ratifikovat s odůvodněním, že dle statistik v ČR pracuje v cizích domácnostech pouze 49 osob, a proto není potřeba tuto skupinu nijak zohledňovat. Oficiální statistiky ovšem nemohou být příliš vypovídající ve vztahu k pracím realizovaným ve skrytých a obtížně dostupných prostředích.

Petra: Mohly a případně měly by aktivity, které La Strada realizuje ve vztahu k těmto skupinám, být považovány za sociální službu, i přestože fakticky téměř nedochází k žádnému osobnímu či jinému kontaktu s potenciálními klienty či klientkami?

Jsem přesvědčen, že ano, protože základními činnostmi při poskytování sociálních služeb jsou mimo jiné i zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, či pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Takže i ve chvíli, kdy nedojde k osobnímu kontaktu umožňujícímu například poskytnutí základního či odborného sociálního poradenství na místě, hledáme způsoby jak předat potenciálním klientkám alespoň materiály obsahující pro ně potřebné a srozumitelné informace, včetně sebeidentifikačních otázek pro obchodované osoby a kontaktů. Navíc vždy v jazyce, kterému rozumějí.

Petra: Zaměřme se teď na ženy, které pracují jako live-in pracovnice v domácnostech a pocházejí např. z Filipín. V metodice, jak postupovat při kontaktu s touto skupinou, navrhuješ provádět screaning lokalit, kde se nacházejí rezidenční komplexy pro vysokopříjmové skupiny obyvatel. Nemůže být taková strategie vnímána jako určitý typ předsudku či dokonce vytváření negativního stereotypu: bohatí=vykořisťovatelé?

Michal: Někdo by to určitě mohl takto vnímat. Ale pokud se blíž podíváme na to, kdo bude nejspíše využívat služeb live-in pracovnic v domácnosti, pak to logicky je ten, kdo má větší nemovitost, s jejímž chodem potřebuje pomoci, a kdo má prostory pro ubytování těchto pracovnic. Nelze pominout ani počáteční náklady na vyřízení příjezdu pracovnic z exotických zemí, jako jsou například zmiňované Filipíny, do ČR. Ty se zpravidla pohybují mezi 30 až 40 tisíci korun. Svou roli hraje také mocenský aspekt, velmi často fungující jako prostředek donucení pracovnic k setrvání ve vykořisťujících podmínkách - pracovnice mohou být zastrašovány demonstrací vysokého socioekonomického statusu zaměstnavatele. Neznamená to však, že by pracovnice nemohl vykořisťovat i někdo s nižšími příjmy. Proto při svých depistážích navštěvujeme různá prostředí.

Petra: Jednou z možností, jak dát vědět o službách organizace La Strada a dalších informacích těmto ženám, které možná žijí za zdmi rezidenčních komplexů, by možná bylo využití horkovzdušného balonu nebo dronu, který by se pohyboval v lokalitě. Myslíš, že by se dron či balon v takovém případě dal považovat za nástroj sociální práce?

Michal: Ano, dron či horkovzdušný balon by mohly být jedny z prostředků, jak upoutat pozornost žen žijících v nějakém komplexu za vysokou zdí. Sice poněkud nestandardní, ale dokážu si dokonce představit, že za určitých okolností by to mohly být nejvhodnější nosiče informací. Pak by se jednalo o nástroj sociální práce na stejné úrovni, jako je například informační leták. Ale při jejich použití by bylo nutno řešit otázku narušení práva na soukromí a otázku efektivity. Existují však i jiné způsoby, jak oslovit pracovnice, které se zpravidla starají o praní prádla, vynášení odpadků, vybírání pošty a v některých případech i o doprovody dětí, zahradu či o nákupy. Vždy je třeba kreativně uvažovat o tom, kde jsou styčné body světa před a za zdí a na ně se zaměřit. To už je ale otázka cílené práce v terénu.

Petra: Díky moc za odpovědi!

Projekt byl financován z programu Daphne Evropské Unie